Má cesta k reportážnímu focení svateb

Reportáž, to je krásné slovo, moje oblíbené. Prakticky mohu s klidem říci, že jsem reportážní svatební fotograf. A teď bych vám chtěl prozradit, jakou cestou jsem se k tomu všemu dostal…

Ani si přesně nepamatuji, kdy jsem pořídil první fotku, ale pamatuji si jako malý kluk, jak jsem s tátou byl zavřený v koupelně při červeném světle a vyvolával jsem s ním film. Spíše táta, já jsem mu podával kolíčky. Vždycky jsme se zavřeli, na světlo v koupelně se navlékl takový červený obal a bylo to takové tajemné. Nikdy jsem nijak nepřemýšlel, jak to všechno funguje, ale pamatuji si, jak tatínek vyndal film z fotoaparátu, navíjel jej do takové krabičky. Tank se tomu říkalo. A vyvolal se film…

Pamatuji si, i jak jsme měli na vaně udělaný stolek, kde byly takové protáhlé misky. Klasika, vývojka, ustalovač, voda… a nad tím byly šňůry, přesně to samé místo, kde naše mamka věšela prádlo, byly po večerech pověšený fotky. Dnes už tohle kouzlo nikdo nezná, jen ti, co zažili, co je pojem fotku si vyvolat opravdu poctivě doma. Taťka pořád něco fotil. Vyprávěl mi, že za jeho mladých let fotil reportáže. Kulturní a společenské akce, prostě reportáže a pak různé výrobky. Jelikož jsem vyrůstal a často byl s tátou, naučil mne mnoho věcí. Začínal jsem asi tak v 15 letech, kdy jsem fotil s ukrajinským fotoaparátem FED3. Dodnes si pamatuji plnou kapsu filmů. V té pravé čistý film, v levé už použitý. Každý snímek dobře zvážit, přece jenom mám jen 36 snímků. 

Mělo to své kouzlo, když jsem šel studovat polygrafickou školu, kde jsme měli průmyslový fotoaparát, tzv. dvoukomorový.  Už v té době jsem se věnoval focení. Fotografickou školu jsem studovat chtěl až po polygrafické. Chtěl jsem si udělat oba obory. Prakticky se mi to skoro splnilo.

Asi každý, kdo začíná s fotografováním, tak v dnešní době má velký výběr fotoaparátů. Zrcadlovky, bez zrcadlovky, polo kompakty apod. Bohatý výběr objektivů, různých filtrů, příslušenství. Vždycky se mne začínající fotografové ptají, jaký si mají pořídit aparát, aby to dělalo hezké fotky. Je hezké si myslet a dost naivně, že hezké fotky dělá fotoaparát. Obecně je to pravda, ale ten hlavní je ovladač. Ten fotograf. Každému vždy říkám, ať začíná něčím jednodušším. Ono nikdy nefotit a koupit si drahou zrcadlovku, protože v recenzi psali, jak krásně fotí, je opravdu blbost. Každému radím, ať si vybírá fotoaparát, kterému bude rozumět. Často se mi stalo, že lidé za mnou jezdí s dotazem, jak mají fotit a vytasí na mě foťák, který bych spíš užil já než oni. Ono častý problém je pochopit čas, clonu, expozici, iso, evečko, závěrku… Stačí tento pojem slov… Ono koupit si nadupané tělo a fotit plně automaticky, mi přijde doslova vyhození peněz. Ale je to v každém z nás.

Moje začátky byly focení reportáží pro noviny, firmy a obce na film. První digitál, se kterým jsem fotil, měl 2 MPx. To byl tenkrát učiněný pokrok. Dnes už fotím na daleko lepší rozlišení. Ten vývoj jsem si opravdu užil. Fotoaparátů jsem vystřídal hodně. Skoro jako když střídáte v životě partnerky jen proto, aby člověk byl v životě zkušenější. Teď foťáků bylo hodně, hlavně značky Umax, Panasonic, Nikon, Canon, Pentax, Flexareta, FED, Olympus a teď Fujifilm. Je to prakticky takový návrat na začátek. Začínal jsem sice s FED3, ale používal jsem výhradně filmy od Fujifilmu. Paradoxní, že?

Reportáže, to mě baví, je to můj šálek dobré kávy. Je to něco, co je v mém životě smysluplné a účelné. Když jsem po škole a po třech zaměstnáních odešel pracovat do redakce časopisu Koktejl, mne kdysi oslovil kamarád, zda bych mu nenafotil svatbu, když tedy fotím. Svatba, pro mne dlouhou dobu velké tabu. Co se fotí na svatbě, na co nezapomenout, a co vlastně… Prakticky jsem se v té vteřině dotazu ptal sám sebe, co je svatba… Kdybych tenkrát řekl ne, tak svatby bych asi možná ani nefotil. To jasné Ano rozběhlo můj život trochu jinam, než jsem měl původně v plánu. Svatba kamaráda, první svatba. První, co jsem udělal, tak jsem večer hledal informace, co se na svatbě vlastně fotí. Neměl jsem se koho zeptat. Bral jsem to tak, že jsem chtěl, abych tam byl jako plnohodnotný fotograf. Nakonec jsem si všechno vygůglil a svatbu nafotil, a odevzdal. Nevím, kolik fotek bylo, ale byl to pro mne první zážitek. Řekl jsem si, že to budu zkoušet dál. Těch přátel bylo hodně, a proto ze začátku jsem fotil pro kamarády a rodinu.

Tak, jak jsem četl nedávno článek od Vojty Hurycha, který vyrostl v rodině, kde těch svateb bylo hodně, já zase vyrostl v rodině, kde se fotily reportáže. Natolik mě reportáž ovlivnila, že jsem nevědomky i takto fotil. Aranžované focení mi šlo proti srsti. Nemám rád někomu něco diktovat, jak se má tvářit, nebo jak má stát a co má dělat. To je, jako kdybych fotil fotbalový zápas a křičel na fotbalisty, aby při kopu míče do branky se nezapomněli smát a hlavně, ať se při kopu dívají ke mně do aparátu. Je to blbost, že? Neříkám, že aranžovaná fotka je špatná, ale mně osobně se to nelíbí, a proto to ani po svých svatebčanech nechci. Poradím jim třeba, jak se tvářit a nezapomenout, že tam v těch důležitých chvílích jsem, ale zbytek je jejich život. Pomohu jim u focení v parku, řeknu jim, co bych možná chtěl a jaký mám nápad, ale zbytek je na nich… Pokud ve chvilce focení si chtějí dát polibek, ať dají, ona spontánní fotka bude mít stokrát lepší hodnotu, než kdybych jim řekl „a teď se líbejte…“

Teď mi možná kolegové dají za pravdu u té techniky, že s taháním s několika aparáty, objektivy, světly je opravdu makačka. Taky jsem to tak dělal. Dvakrát foťák, čtyři objektivy, bohatá zásoba baterek a hurá na svatbu. Večer jsem pak necítil ruce. Ono, když máte dvě svatby za měsíc, tak to čert vem. Ale když fotí v pátek a pak hned v sobotu a takhle alespoň čtyřikrát či šestkrát do měsíce, pak už se člověk pronese. Dlouho jsem tuhle problematiku neřešil. Důležité bylo mít s sebou objektiv alespoň se světelností 2,8, základním rozsahem 24-75 nebo ještě 70-200, a vzít si sebou radši pro jistotu portrétní objektiv 50/1,8 a rezervní 28-80/3,5-5,6. Tohle byla opravdu moje zásoba, k tomu 2x Canon 5D MarkI a MarkII. Kolikrát to vypadalo spíše, že se ke svatebčanům stěhuji, než že jim jdu nafotit svatbu. Těch baterek bylo hodně… Karet snad nekonečno. Asi tak někdy v minulém roce jsem došel k závěru, že si musím hodně ulehčit. To už bylo v té době, kdy jsem na prvním ročníku setkání svatebních fotografů potkal člověka, který fotí jedním fotoaparátem a jedním objektivem. A to ještě k tomu s pevným sklem. Napadla mne myšlenka, že bych mohl jít cestou lehkosti.

Nevím přesně, který den to byl, kdy jsem si dlouho do noci psal s Vojtou Hurychem a později i s Jakubem Cejpekem, ale rozhodnutí bylo jasné. Bude to Fujifilm. Ono, u téhle značky mne oslovila kromě lehkosti také vybavenost a ostrost, barevnost fotek. Bylo tam hodně důkazů, které mě přesvědčily jít do toho. Vcelku si asi říkáte přechod v plné výbavě Canonu na Fujifilm s jedním objektivem? Holt změna je život. Nedávno jsem řešil s kolegou Radkem to, že by i on přešel z Nikonu na Fujifilm. Radil jsem mu, že pokud chce udělat takovýto krok, chce to hodně zvážit. Neříkám, že je fujina špatná, ale určitě mi dáte za pravdu, že když jsme na něco zvyklí dlouhou dobu, tak tenhle přechod je, jako když začnete znovu. Pomalu se učíte znovu fotit. Fujifilm je pro mne jiný level focení. Každý ale má na to jiný názor. Já jsem se dneska již naučil na přípravu každé svatby mít nabito asi 6 baterií, mít u sebe 2x 32 GB na SD kartu a dvě další jako zálohu atd.

Je to takový můj rituál, den před svatbou nabíjím jak o život, nejen akumulátory do foťáku, ale baterie do blesku. Vyčistím si ten jeden objektiv, display na fotoaparátu. Vyčistím brašnu, poctivě do ní naskládám baterie, karty, mapu, kam mám jet, voňavku, vizitky, blesk, fotoaparát, outdoorovou kameru, mobil, peněženku a nakonec klíče od auta… Možná kroutíte hlavou, možná si říkáte, to je blázen, nebo se jen smějete, ale každý ruku na srdce, jak to děláme ostatní… Je to takový náš fotografický rituál. Před odjezdem ještě v autě přemýšlím, zda jsem na nic nezapomněl.

Za tu krátkou dobu, co fotím s fujinkou, mohu říct, že jsem se vydal cestou mít jeden foťák, jeden objektiv a blesk. Pro některé možná riskantní krok, pro mne jednoduchý krok. Ono, když jedu fotit sportovní reportáž nebo pro firmu, tak potřebuji toho mít co nejmíň. Dnes už dávám za pravdu, že je opravdu dobré fotit pevným sklem. Ono ten zoom je trochu nepraktický, ale zároveň praktický v určitých věcech.

Proto pokud fotíte, začínáte fotit nebo jste profíci ve svém oboru, určitě mi dáte za pravdu, že každý fotograf je jedinečný. Neměli bychom se s někým srovnávat a říkat si „jé, on má hezčí fotky než já“. Určitě pokud se vrháme na focení svateb, měli bychom se držet svého. A hlavně se v tom svém vylepšovat. Inspirovat se u kolegů a hledat rady u nich. Nebrat je jako konkurenci, protože pokud je tak bereme, budeme vždycky hledat chyby, co a jak děláme špatně. Nebo jim slepě závidět, že oni toho mají víc. Každý fotograf nějak začíná a postupně se vyvíjí. Neřekl bych, že cesta toho vývoje má konce, pořád je se čemu učit. Já se inspiruji u svých oblíbených fotografů, sleduji ale také, jak fotí fotografové v zahraničí a inspiruji se jejich nápady, záběry, místy, ale nekopíruji je… Pokud se mi podaří podobný snímek, je určitě jinde, pod jiným světlem a tak. Asi rada na závěr ode mne je neztrácet hlavu, fotit tím, co nám nejvíc vyhovuje a pořád fotit a fotit…         

Článek a komentáře ke článku najdete na FOTORÁDCE.CZ