Zablácená reportáž aneb Hodinka s hasiči

 Zablácená reportáž aneb Hodinka s hasiči

Nedávno jsem dostal nabídku být jako nezávislý reportér na pátém ročníku memoriálu Pavla Doubravy, který se pořádal ve Varvažově na rybníku. Vskutku některé disciplíny byly opravdu zajímavé, až lehce netradiční.

Sjelo se několik hasičských sborů z blízkého okolí, ale i z Německa, aby se utkali v tomto závodě o pohár. Tato netradiční soutěž nebo závod je pojmenována po zesnulém krajském starostovi dobrovolných hasičů a kamarádovi hasičů a lidí, kteří jej dobře znali, Pavlu Doubravovi. Než začal celý závod a celá tato akce, byli přivítáni lidé, kteří tento závod podpořili. Pak už stačilo se do této akce pustit.

Disciplín bylo pro tento závod hned patnáct a třicet družstev. Jenže počasí před závodem hasičům moc nepřálo. Vydatné deště z lesních cest udělaly opravdu bahenní lázně. Ano, význam slova lázně bych si doporučil asi nechat, vyzní to opravdu divně, ale kolikrát vám nohy při této cestě tolikrát ujely, že pokud by někdo sebou plácl do bahna, vypadá úplně stejně jako při bahenních lázních.

Já jsem se nakonec vydal s jednou skupinkou hasičů rovnou k první disciplíně. I když s fotografem asi počítáno nebylo, že by se vydal na stejnou cestu, kterou měli i hasiči tímto závodem. První disciplínou, kterou jsem míjel hned na začátku, bylo převést kolegu hasiče v kolečku přes prkno, které bylo přidělané na kulatinu. Bylo to i vcelku dobře zábavné, vždy zpátky se podařilo svého kolegu překlopit. Líbilo se mi, že celou soutěž berou s humorem a velkou odvahou. Další příjemná disciplína bylo shodit plechovky kýblem s vodou. Samozřejmě nebylo to házením kýblem, ale vodou v kýblu. Zde jsem se jako fotograf mohl dobře vyřádit. Stejně jako hasiči měli za úkol vše shodit, pro mne to bylo chytnout nejlepší snímek, aby se povedla reportáž se vším všudy. Povedlo se a mohl jsem pokračovat dál. U té třetí disciplíny opět hrátky s vodou. Za pomoci hadice shodit míč na vyvýšeném žebříku. Až po tři disciplíny jsem si celou dobu říkal, že do té poslední to bude pohoda.

Už jsem se chystal na další, ale ta už mne vedla do lesa, kde jsem potkal další a další disciplíny. Ono popisovat všech patnáct by bylo na dlouhý román, ale ve zkratce se do lesa dostaneme dál. Kromě další, kde se střílelo na špalky vzduchovkou, jsem si říkal, že les, který v té době byl krásně zabarvený do podzimních barev, nese i krásného ducha. V dálce vždy byly slyšet skupinky, jak se ozývají při soutěžích.

Už se pomalu chystám na další, vstupuji dále do hlubšího lesa. Zima sice byla, ale jak jsem se snažil terénem dostat stále výše do kopců, bylo mi stále tepleji. Hurá další disciplína a zase další. Jen u jedné, kde jsem potkal dobře zabláceného hasiče se slovy „vám není zima?“ jsem odpovídal, že ne… Snažím se držet tempo s hasiči a taky mne žene hlad. Po chvilce si mne hasič prohlížel a říká „s těma botama se daleko nedostanete, skoro u cíle je hodně bahna a v tomhle, no půjdete asi zpátky…“ Tak to byla výzva. Měl jsem jen polobotky, rifle a mikinu s pracovním tričkem. Jen brašna a v ruce foťák… Říkal jsem si, že to dám a nic mě nezastaví, ani to bahno.

Už jsem asi někde u jedenácté disciplíny a potkávám starého známého, hned mne vítá se slovy „ty jsi nějak čistý“… Asi jsem se pořád blížil k bahnu, ale když jsem viděl jeho kecky, říkal jsem si, že to nebude nic hrozného. Postupoval jsem dál, největší dobrá disciplína byla převracení pneumatiky. Hned skupinka slečen hasičského sboru vždy udělala převrácení s úsměvem se slovy „jedno selfíčko pro fotografa“. Je příjemné sledovat lidi při hrách a přesto i oni se snaží při té soutěži se tvářit stále zvesela. Stejně tomu bylo i u slečen u jedné disciplíny, které seděly na židli, zabalené v bundách, klepaly kosu, ale usmívaly se…

Už je tomu tak, odcházím z disciplíny pneumatik a ejhle, cesta jedno velké bahniště. Kudy kam? Tak zněla otázka, přece se nebudu vracet. Každý soutěžící, co mne míjel, běžel se slovy „vraťte se, tady už je to na vás moc“. Jenže čím víc mě někdo podceňuje, tím je to větší výzva to tzv. „prubnout“. No nic, jdu do toho, půjdu po hraně cesty, kousek do lesa, do vody… Celou cestu jsem si samozřejmě nadával, proč já fotím vždycky v dešti nebo po dešti.

I za tento rok jsem měl hodně moc deštivých svatebních fotek, tak si vždy říkám, že si to nějak vyberu a další roky budu mít hezčí počasí… Bum, ujíždí mi noha a já vrávorám v bahně. První, co mne napadlo, je foťák bahnu vzdorný? Ani mne v té chvíli nenapadlo, že bych se do bahna posadil, nebo to dal na bok…

Jestli mne někdo v dálce pozoroval, možná šel smíchy do kolen, jak fotograf přeskakuje mezi bahnem a kaluží. Konečně jsem se tzv. „dobahnil“ do předposlední disciplíny. Zde jsem opravdu uvažoval, že to vzdám. Tou předposlední disciplínou pro hasiče bylo naložit zraněného na nosítka, pronést ho přes značky. No jo, ale ty byly v bahně. První vnitřní otázka „opravdu vám to nezávidím“. Disciplínu zvládli a hned prchají na další, na tu poslední. Vidím jen, jak běží v bahně, které se pod těžkou nohou formuje do další bahnité stopy. V tom, jak skupinka dětí běží z druhé strany. Ani jim nevadí, že během stříká bahno všude kolem. Slyším, jak jeden z chlapů říká, že už mu to nevadí. Bahna bylo dost.

Nuže dobrá, zatínám zuby a jdu na poslední křest bahnem. Tenhle úsek byl asi za celou dobu chůze nejdelší. To bahno bylo opravdu nepříjemné. Snažil jsem se ho i vyfotit, tak věřím, že fotografie lesní bahnité cesty řekne své.

Hurá, říkal jsem si, když jsem se dostal k poslední disciplíně. Hned mě přivítala skupinka slečen, které seděly a čekaly na další hasiče. Jen co jsem doběhl, vynořila se z lesa skupinka s číslem dvacet, pěkně zablácená. Jejich úkolem bylo poznat, jak se vážou uzle. A tím jejich soutěž skončila, pak už jen odevzdat lístek s body a počkat na výsledky.

Byla to krásná akce, od jízdy v kolečku, shazování plechovek, střelby, poznávání hasičských přístrojů lezení po laně, házení klády, řezání dřeva a podobně. Patnáct disciplín, kde jste použili svaly, rozum, zkušenosti a podpořili jste tak akci pro dobrou věc. Není vždy důležité závod vyhrát, ale zúčastnit se. Poznat nové přátele, kolegy a podobně. Na této akci, kde jsme se mohli i občerstvit a posedět. Já měl guláš, byl zasloužený a hodně dobrý. Manželka, která tam byla jako asistentka pro pojišťovnu Generali, ta si dala klobásku. Kdo tam nebyl, přišel o hodně, hrála tam hudba, byl tam i otočný simulátor, který tam zapůjčila pojišťovna Generali. O tomto simulátoru jsem také napsal reportáž. Určitě doporučuji si ji přečíst a simulátor si vyzkoušet.

Bláto, bláto a stále jedno bláto. Bylo všude kolem nás, ale také zde byla pohoda a krásné prostředí. A jak to vlastně dopadlo? Putovní pohár již počtvrté vyhráli dobrovolní hasiči z Velkého Chvojna, kteří tak získali i hlavní cenu. Hned vedle poháru hejtmana Ústeckého kraje také živého čuníka.

Další ročník určitě příští rok, pokud bude znovu bahno, určitě i já pojedu s lepší obuví, ale kdo ví, třeba to prubnu v sandálích.